AURA

 

Aura je energetické vyzařování, u člověka sahá do vzdálenosti asi 40-50 cm od těla. Jako první vyfotografoval auru Nikola Tesla v roce 1891. "Znovuobjevení" aury se datuje do roku 1939, kdy ruský inženýr Semjon Kirlian, který pracoval v nemocnici v Krasnodarsku, vyfotografoval vysokofrekvenční el. výboj vznikající mezi jeho dlaní a elektrodou. Na snímcích nalezl záři obklopující jeho ruku. Kirlian začal fotit auru prakticky všeho, co nalezl. Experimentoval společně se svou ženou. Zjistil, že např. aura listu stromu je jasná a zářivá, pokud je list čerstvě utržen. U listu uvadlého nebyla aura téměř žádná. Kirlianovi na základě svých experimentů usoudili, že aura není závislá na elektrocharakteristikách materiálu, který byl fotografován.

Aura je souborem všech polí a emanací, některé dokážeme měřit (el.magnetické pole, el.pole, optické projevy apod.), ostatní pole jsou jakési vyšší součásti polí a neumíme je měřit přímou metodou. Tyto vyšší součásti jsou velice jemnými vibracemi, kterými disponuje každá hmota. Nesou specifickou informaci o každé hmotě, jakési DNA hodnoty. Díky této informaci, kterou nesou, vytvářejí jakýsi éterický prostorový model předmětu (model na bázi jemných záření). Tento model složený z jemných vibrací se tvoří okolo každé části původního celku. To znamená, že můžeme vyfotografovat auru celého listu stromu, i když z něj byla část odstřižena. Tentýž "prostorový model" vibrací je zodpovědný za tzv. fantomové bolesti u pacientů, kterým byla amputována část těla. Ten, kdo přišel např. o nohu v koleni, může i nadále trpět bolestmi kotníků.

Vyzařování člověka nese všechny informace nejen o samotné hmotě, ale např. i o zdravotním stavu a také o psychickém stavu člověka. Patrně neexistují dva lidé, kteří by měli stejnou auru. Vše, co je ve vesmíru, vyzařuje své specifické vibrace. Díky nim by bylo snadné identifikovat cokoliv, ať se to skládá z čehokoliv. Bohužel nám chybí potřebný přístroj, který by byl schopen zachytit tyto projevy každé hmoty. Pomocí klasických a známých měřících metod není šance na úspěch. Dané éterické vibrace jsou univerzální pro celý vesmír, patrně se šíří bez ohledu na čas, útlum a vzdálenost. Měření, respektive fotografování aury je koronální výboj, ne přímo samotná aura. Ovšem na tomto výboji je "namodulována" vlastní aura. Takže konečný efekt, který nám poskytuje kirlianova fotografie, je opravdu užitečný a je možno dle něj analyzovat samotnou auru. Bohužel nevím, které složky aury jsou odpovědné za "modulaci" koronálního výboje.

U zdravého člověka v dobré kondici je aura rovnoměrná a jasná, nemoc je charakterizována nerovnoměrností aury. Před několika lety proběhly výzkumy, které prokázaly, že aura nezaniká ihned po fyzické smrti, ale že zaniká až po více než dvou dnech (a nikdy nezaniká zcela, záření neživé hmoty zůstává). Během těchto dvou dnů se aktivita aury různě mění! Záleží to na tom, jakou smrtí bytost zemřela. Nejnižší aktivita byla zaznamenána u lidí zemřelých stářím. Zhruba po 12-15 hodinách po smrti docházelo k uklidnění aktivity a jejímu prudkému poklesu. Naopak sebevrazi v relativně aktivním věku ztráceli po své smrti aurickou aktivitu déle než 60 hodin.

Někteří senzibilní jedinci jsou schopni vidět auru bez jakýchkoliv přístrojů jen pouhým okem. Asi dovedou synchronizovat auridní vibrace se svým zrakem. Jak? To nevíme. Víme ale, že aura byla pozorována už před mnoha a mnoha lety. Pravděpodobně je totožná s tzv. svatozáří, která zářila kolem křesťanských světců. Otázkou zůstává, zda ji zdokumentovali tehdejší senzibilové nebo zda se jednalo o zvláštní projevy aury, kterou viděli všichni.

Výzkum aury je stále aktuální a věřme, že budoucnost přinese nová a pro nás užitečná zjištění.