- Při výrobě této stránky nebyl zabit, ani zraněn žádný pračlověk- Ten na obrázku pochází z tohoto kmene Ù

 

ELEKTRONKY

Elektronky jsou patrně tím nejdůležitějším krokem, který vůbec kdy elektronika udělala! Vynálezem elektronky, triody, byl vlastně položen základ celé budoucí elektroniky. Konstruktéři dostali do rukou první aktivní prvek, který mohli použít ve svých konstrukcích k zesílení, oddělení, spínání, či vytváření oscilací. Datování vynálezu elektronky poněkud neodpovídá mé osobní představě – je uváděn rok 1904. Jenže v tomto roce byla vynalezena jen dioda (a dlužno dodat, že to nebyl první usměrňovač!…ty první se používaly o mnoho let dříve). Pokud chceme hovořit o elektronce, která již pravou elektronkou je, tedy umí zesilovat…a má alespoň jednu řídící mřížku.., pak nezbývá, než zmínit vynález triody, ke kterému ale došlo až v roce 1907. Proto pro mne je sté výročí vynálezu elektronky právě letos (2007). Ale tak či onak – lampy oslavily sté výročí a poté co prožily fantastickou kariéru v letech dvacátých až šedesátých minulého století, začala jejich sláva pozvolna upadat. Postaraly se o to polovodiče, které pomalu a postupně, leč prakticky úplně, starou dobrou lampu vytlačily. Život žhavících vláken pohasl…a v dnešní elektronice je elektronka považována takřka za vymřelý druh. Proto také byly tyto stránky nazvány ”Ztracený svět”. Ano jsou věnovány elektronickému pravěku, ale nutno podotknout, že vymření druhu zde neznamená jeho úplný konec! Elektronka totiž přežila!!! A ať již je její zastoupení v elektronice nepatrné, je stále zde!! Pomalu a nenápadně přežívá do dalšího století…a velmi dobře ji znají především ti, kteří chtějí slyšet kvalitní hudbu – elektronkové zesilovače jsou stále zde a jejich zvuk je mnoha lidmi považován za nenahraditelný polovodiči! A asi tomu tak i opravdu bude a některé nízkofrekvenční elektronky se dodnes tu a tam vyrábí právě za tímto účelem. Existuje i celá škála různých speciálních elektronek, které se vyrábí a používají dodnes – obrazovky, klystrony, magnetrony…a koncové výkonové elektronky vysílačů. Méně je v obecné představě lidí rozšířen fakt, že elektronky dodnes používá armáda. Jsou totiž mnohem odolnější vůči elektromagnetickým pulsům, které mohou spolehlivě likvidovat polovodiče, a které vznikají např. při jaderném výbuchu. Elektronka je tedy stále tady a bylo by na škodu ji nevěnovat alespoň nějakou pozornost. Vděčíme ji totiž za mnohé…

Jak to začalo:

V roce 1904(16. listopadu) přihlásil Angličan J.A. Fleming patent č. 24850, který se vztahoval na novou vakuovou součástku, která dokázala detekovat VF signály – diodu. Vzhledem k tomu, že její funkce detektoru byla bezvadná byla během několika málo let vyráběna několika továrnami. (první sériově vyráběla diody firma Edison–Swan-Electric Co. v roce1905) V roce 1907 experimentoval v Evropě s diodami R. von Lieben. Poté co mezi soustavu katody a anody vložil mřížku, byla trioda na světě. Těžko říct, zda to byl on, kdo byl první a opravdu vynašel triodu!. Ve stejné době totiž v USA prováděl podobné experimenty i jistý L. De Forest, i když s nelicencovanými diodami (a tudíž načerno!). I on vložil mřížku mezi katodu a anodu a zjistil, že malé změny napětí na mřížce dokáží vyvolat velké změny proudu na anodě. Oba pánové podali patentní přihlášku a následných téměř třicet let se o prvenství vynálezu triody soudili. Soud nakonec v roce 1934 přiřkl prvenství Forestovi.

Rakušan Lowenstein, asistent Nikoly Tesly, v roce 1912 zdokonalil triodu a přišel na to, že trioda ke své správné činnosti potřebuje mřížkové předpětí. To bylo pro budoucí radiopřijímače velmi důležité. V roce 1913 pak vynašel Armstrong VF zpětnou vazbu a vlastně již nic nemohlo zabránit vítěznému tažení prvních radiopřijímačů.

V roce 1926 hledali vývojáři firmy Philips zdokonalení triody a přišli na to, že pokud triodě přidají ještě jednu mřížku, stínící, získají elektronku mnohem lepších vlastností než má trioda. Protože nová elektronka měla čtyři elektrody uvnitř baňky byla nazvána tetroda. Dříve, než se tetrody stačily masově rozšířit, v roce 1928 byla vyvinuta elektronka, která měla ještě o další mřížku(brzdící) více – pentoda. Tato elektronka byla již poměrně dokonalá a umožňovala konstruovat velice citlivé a kvalitní radiopřijímače. Což vedlo nakonec k masovému rozšíření přijímačů a k boomu elektroniky vůbec. Protože ve stejné době bylo objeveno i směšování, byly pohledávány i elektronky pro směšovače – tak vznikaly elektronky s mřížkami čtyřmi, pěti, šesti…Zároveň byly požadovány i stále výkonnější a výkonnější koncové pentody, které pak mohly být osazovány do koncových stupňů přijímačů. Tedy bylo možno konstruovat všechny přijímače s reproduktorem a odpoutat tak posluchače od sluchátek, do té doby hojně používaných. (A samozřejmě vznikaly i velmi výkonné elektronky pro koncové stupně rozhlasových vysílačů, které během dvacátých a třicátých let vyrůstaly po celém světě o překot.) K dalšímu zdokonalení elektronek přispěla až druhá světová válka, kdy německá vojenská mašinérie poptávala stále kvalitnější a dokonalejší elektronky pro své vojenské radiopřístroje. Tak vznikaly např. i klystrony, magnetrony, thyratrony…

..a jak to skončilo:

V poválečné době pak došlo k celosvětové miniaturizaci elektronek. Jednak následkem výsledků německého válečného vývoje, který poukázal na mnohé výhody malých lamp, jednak z důvodů úspor materiálů používaných ke konstrukci elektronek. Později byly i tzv. miniaturní elektronky překonány ještě menšími, které nebyly delší než centimetr při průměru zhruba stejném jako tužka (a existují i menší). Často byly jejich elektrody tvořeny jen kousky drátů – tyčinek – a odtud jejich název, elektronky tyčinkové. Ty tyčinkové jsou vynálezem ruským, v Americe se soustředili na zmenšování již zavedených vnitřních systémů elektronek, posléze však i oni přicházejí se subminiaturní elektronkou- nuvistorem. Byly neobyčejně odolné vůči otřesům, vibracím i teplotám- fungovaly v rozmezí teplot mínus 195˚C až plus 350˚C !!! Již z toho je vidět, že použití těchto subminiaturních elektronek bylo jednoznačně předurčeno pro přístroje a aparatury leteckých přístrojů a samozřejmě především v kosmonautice. A právě z důvodů rozvíjející se kosmonautiky byly vlastně i intenzivně vyvíjeny.

V šedesátých letech minulého století začala elektronika používat polovodiče a to byl začátek konce elektronek.

 

 

Elektronky legendy

Tak jako ve všech oborech lidské činnosti existují nějaké legendy, tak i mezi elektronkami časem legendární lampy vznikly. Asi první legendární elektronky byly ty nožičkové typy ze dvacátých let, které vlastně napomohly k obecnému rozšíření prvních radiopřijímačů. Byly nahrazeny lepšími typy, a to už ve třicátých letech. V té době vznikly opravdu legendární lampy, a budete se možná divit, ale některé z těchto legend dodnes žijí a to aktivním životem - dodnes se používají!!

Kdesi v polovině třicátých let vznikla elektronka NF6. Poté, co německý válečný průmysl začal požadovat extrakvalitní elektronky a na svou dobu s mimořádnými parametry, byla právě NF6 považována za jakýsi prazáklad od něhož konstruktéři odvodili miniaturní pentodu RV12P2000. Tato malá lampička se stala naprosto bezkonkurenčně rozšířenou téměř ve všech vojenských zařízeních, přístrojích, spojovacích prostředcích a její universálnost ji předurčila i k masovému používání mezi radioamatéry, neboť zásoby wehrmachtu se po válce rozprodávaly za pár korun komukoliv. Svět se tak seznámil s mimořádně kvalitní elektronkou s dobrými parametry. Byla tak oblíbená, že ji mnoho firem pod různým označením vyrábělo ještě mnoho let po válce, dokonce i v době, kdy se již běžně používaly moderní novalové a miniaturní elektronky, ba už i tranzistory! V mnoha přístrojích je dodnes - bez výměny – stále funkční!! Méně se již ví, že tuto elektronku okopírovali i Rusové a použili do svých vojenských přístrojů, uplatnila se především ve spojovacích prostředcích. Těmito ruskými přístroji byla a je dodnes vybavena nejedna armáda. Včetně té naši. Ruská verze elektronky RV12P2000 má označení 12Ž1L a liší se především svým tvarem. Tak jako u wehrmachtu měla RV12P2000 mnoho svých příbuzných, lišící se někdy více, někdy méně, někdy jen jiným žhavícím napětím, má i 12Ž1L své přímé příbuzné. Jmenujme tedy alespoň některé – 10Ž1L, 4Ž1L, 6Ž8, 6Ž1P….Pak nesmíme zapomínat i na elektronky bateriové, které také dodnes žijí u armád. Od svých německých předků - RL2T2…..RV2,4P…..se někdy více, jindy méně liší, mnohdy v jiné baňce a opatřené kovovým pouzdrem, a jejich ruské označení je-2Ž27L, 2P29L…4P1L…Všechny tyhle, a nejen tyhle, všechny, které používala armáda jsou velice kvalitní a spolehlivé elektronky a i v dnešní době jsou ještě občas sehnatelné. Což je předurčuje k amatérskému použití i dnes, v době, kdy jejich předkové jsou již jen fosíliemi ve sbírkách sběratelů. A kdo tak učiní a použije je, bude velmi překvapen, co dokáže jedna či dvě lampy! Krom toho se seznámí s jednoduchými konstrukcemi které se přece jen liší od těch polovodičových a poskytují svému tvůrci pocit jakéhosi naplnění čímsi co již není běžně k mání …a využít by se měla každičká poskytovaná možnost….dokud je!!

Nezbývá než na závěr zmínit ještě jednu legendární elektronku. Ono těch legendárních lamp bylo více..Např. dodnes t.j asi něco kolem 50-ti let vyráběná elektronka EL34 je častou pýchou kvalitního lampového zesilovače.., nebo i elektronka německá "válečná" RL12P35 legendou jistě byla také, anoda zvládala pár desítek wattů…jenže wehrmacht měl ještě jinou elektronku- LS50. Také výkonová…kvalitní s výbornými parametry, rozšířena všude u všech ozbrojených složek říše. Používala se na koncových stupních vysílaček a opět vlivem kopírování v Rusku ji máme možnost dodnes vidět v provozu – pod ruským označením GU50 je nepostradatelná v mnoha vojenských radiostanicích, které jsou dodnes používány. (např. v budiči vojenské stanice R140 jsou hned dvě) Znají ji velmi dobře i radioamatéři. A vzdor všem předchozím řádkům o RV12P2000 je asi mnohem větší legendou! Nejenže se pravděpodobně dodnes, i když omezeně, pro armádu vyrábí, což by znamenalo, že je ve výrobě prakticky nepřetržitě nějakých 70 let(!!!) , ale je i stále stejná! Její parametry a její charakteristický tvar se od dob jejího vzniku prakticky nijak nezměnily!

Pro všechny, které již ve škole azbuka nepostihla:

12Ž1L..…12Ж

10Ž1L..…10Ж

6Ž1P…….6Ж

2Ž27L…..2Ж27Л

2P29L..…2П29Л

GU50……ГУ50

 

Kdesi ve třicátých letech minulého století se výrobci elektronek v Evropě shodli na tom, že budou používat jednotné značení svých výrobků.

Jednotné evropské značení elektronek

První písmeno udává způsob zapojení a napětí žhavení :

A - st nebo ss napětí 4V, paralelní
B - ss proud 180mA, sériové
C - st nebo ss proud 200mA, sériové
D - ss napětí 1,2 až 1,4V, sériové, nebo paralelní, bateriové
E - st nebo ss napětí 6,3V, paralelní (ale u typů s proudem 300mA i sériové)
F - ss napětí 13V paralelní z autobaterie
G - st nebo ss napětí 5V, paralelní
H - ss napětí 4V (2 články Pb aku), paralelní
K - ss napětí 2V (1 článek Pb ak
u), paralelní
P - st nebo ss proud 300mA, sériové, (jen výjimečně u některých typů paralelní)
U - st nebo ss proud 100mA, sériové
V - st nebo ss proud 50mA, sériové

Místo písmene se na první pozici v některých případech značení udává číslo, které přímo udává (ve většině případů jen přibližně!) hodnotu žhavícího napětí ve voltech (nejedná se zde o jednotné evropské značení! Platí u starších českých elektronek, obdobně je tomu u elektronek ruských a podobně –číslem- byly značeny některé elektronky wehrmachtu):

1….1.2 až 1,4V

2….2 až 2,4V

2,4….2,4V

4…….4V

6……6,3V

12….12,6V

…atd..

písmeno na druhé, případně třetí pozici udává o jakou elektronku se jedná:

A….demodulační dioda

B….detekční duodioda

C….zesilovací dioda

D….koncová trioda

E….tetroda

F….VF (a nevýkonová) pentoda

H….heptoda, příp. hexoda

K….oktoda

L….koncová pentoda

M…ukazatel vyladění, magické oko

P….násobič

Q…enioda, nebo speciální typy

X…plynová dvojcestná usměrnovací

Y…jednocestný usměrnovač

Z….dvoucestný usměrnovač

Další číselné označení udává většinou druh patice:

1-9……patice P, lamelová, (AZ1,EF9, KC2, EM4)

11-19…patice T, nožičková (EL11, EF14, ECL11, EDD11, ECH11, VCL11)

21-29…tzv. řada 21 či také loctal. (EF22, EBL21, UCH21)

31-39…oktal, osminožičková, (EL34, GZ34, EBC33, GZ37, PL36, UY1N)

41-49….tzv. rimlock (EL41, EF42)

50-60…speciální patice (např.6L50)

61-69…podobné jako řada 21, ale s devíti kolíky (EZ62, QV4-7….)

70-79…subminiaturní elektronky s pájecími vývody(DL72)

80-89….miniaturní celoskleněné s devíti kolíky tzv. ”noval”( EF80, ECH84, PCL86, ECC82)

90-99 … miniaturní celoskleněné se sedmi kolíky, tzv. ” heptal” (DK91, DL96, 6Ž1P)

100-179..různé, speciální....

180-199- navazující na řadu 80-89(EF183, PCF180)
200-229- celoskleněné miniaturní s 10 kolíky tzv. dekal (PCF201,PCH200)
230-299- většinou patice oktal
300-499- rezerva pro speciální typy
500-509- celoskleněné větší elektronky s 9 kolíky použití v televizích(PL500, PL509,)

800-809- navazující na řadu 80-89, jakostní a speciální typy(EL803S, ECC803, PCF802)

 

 

Obrazovky:

Obrazové elektronky jsou zvláštní tím, že jsou vlastně nejstaršími elektronkami!! Aniž by tomu byl přisuzován jakýkoliv význam jsou obrazovky mnohem starší, než elektronky! První trubici emitující na stínítko světelnou stopu po dopadu elektronového paprsku postavil Julius Plücker v roce 1858!!! Vzhledem k tomu, že paprsek kreslící po stínítku vycházel z katody, byla celá obrazovka tehdy pojmenovaná katodová trubice. Budeme-li striktně trvat na datování, pak se musíme nutně zamyslet nad skutečností, že elektronka neoslavila nedávno své sté narozeniny, ale že ve skutečnosti bude co nevidět slavit stopadesátiny! Ale zůstaňme raději u současného datování a dejme obrazovkám výjimku – nepovažujme je za čistokrevné elektronky.

Další kdo přispěl k vývoji obrazovky byl profesor K.F. Braun ze Strassburku. Využil poznatků Hittorfa, který zjistil, že dráhu paprsku je možno měnit pomocí magnetického pole a postavil v roce 1887 první opravdovou obrazovku. Svítící obraz na stínítku se začíná poprvé hýbat. Na jeho počest byla nazvaná Braunova trubice a tento název se tu a tam ještě dnes používá. Od roku 1899 se pro zvýšení svitu stínítka používá povlak luminoforních látek, které po dopadu elektronového paprsku svítí. První povlaky byly tvořeny převážně wolframanem kademnatým, občas ještě dnes používaným. V roce 1905 používá Wehnelt u obrazovek poprvé žhavenou katodu, která byla až do té doby studená. A o něco později dále zdokonaluje obrazovku přidáním tzv. wehneltova válce, který dokáže paprsky elektronů vycházejících z katody soustředit do úzkého svazku. Wehneltův válec spolu s anodou vytváří tzv. elektrostatickou čočku. Podoba s optikou je zde zcela namístě. Později, když elektrod uvnitř obrazovky přibylo, se wehneltovu válci začalo říkat řídící mřížka a je i úplně stejně značena g1. Od roku 1909 se jako luminoforu používalo i křemičitanu zinečnatého, který svítil mnohem lépe. V roce 1914 se objevuje první dvoupaprsková obrazovka. Od roku 1920 se obrazovky začínají sériově vyrábět. Ve třicátých letech m.s. se pak objevují i první polární obrazovky a obrazovky pro televizní přijímače. Pak se o další pokrok opět postaral vývoj válečné techniky. Výsledkem byly skoro dokonalé obrazovky pro osciloskopy, televizi, radary, objevuje se obdélníkové stínítko a objevuje se i první barevná obrazovka. Později se všechny tyhle objevy a vynálezy dostaly do sériové výroby a dodnes se vyrábí jak obrazovky pro osciloskopy, speciální použití i televizní přístroje a počítačové monitory…ale to již patrně všichni velmi dobře vědí..

Mezi obrazovkami bohužel žádné opravdové legendy nemáme, jmenujme tedy alespoň ty, které byly oblíbené zejména mezi radioamatéry a bastlíři. Např. výprodejní obrazovky wehrmachtu po válce byly značně rozšířené, šlo především o typy LB1, LB8…,…DG7-1, apod. Nesmíme zapomenout na oblíbenou malou obrazovku pro osciloskopy vyráběnou u nás teslou – 7QR20. Měla průměr stínítka 7cm, délku okolo 17 cm, zelený svit, asymetrické vychylování a měla patici typu ”21”, tedy loctal. Bohužel to byla jediná malá obrazovka, kterou u nás vyráběli. Druhým typem vhodným pro použití v osciloskopech byla obrazovka 12QR20, rovněž naší produkce. Byla však veliká – při průměru stínítka 125mm byla skoro 40cm dlouhá. Kdesi v šedesátých až osmdesátých letech m.s. se na našem trhu začaly objevovat i další obrazovky – především ruské typu 3LOxx, 5LOxx,..13LOxx , německé B7S2, B4S2, B7S10…nebo i některé maďarské … Na pultech obchodů s elektronickými součástkami byly ovšem tehdy zřídka, téměř výjimečně…..a tak tomu z jakýchsi těžko pochopitelných důvodů zůstalo až dodnes. Asi česká tradice…

 

Postavte si lampové rádio..►

schématické značení elektronek►

elektronkové přijímače►

elektronky II►

 

 

←Zpět

TOPlist